Veronika Záhorská kdysi v rodinném hotelu myla nádobí, dnes hotely vede a ještě shání statisíce na pomoc zdravotně postiženým dětem
Rozhovor pro portál www.luhacovice.cz. Autor: Nikola Synek.
S Veronikou Záhorskou jsem se kvůli tomuto rozhovoru setkal v její ředitelské kanceláři v komplexu luhačovických hotelů Miramare. Její manažerská pozice v rodinném podniku provozujícím síť lázeňských hotelů Royal Spa ale nebyla hlavním tématem hovoru. Je totiž také ředitelkou občanského sdružení Korunka Luhačovice, které pomáhá zdravotně postiženým dětem a jejich rodinám.
Například v prosinci se v Luhačovicích konal už desátý ročník charitativního Vánočního koncertu dětem. Jeho výtěžek, stejně jako výtěžek z dalších aktivit Korunky šel právě dětem, které potřebují například nezbytné zdravotní pomůcky, na které by jejich rodiny prostě neměly. S myšlenkou charitativních akcí přišla Veronika Záhorská sama v roce 2002. Nejprve se jednalo o dobročinnou módní přehlídku, ale další aktivity se postupně přidávaly. Se sdružením spolupracují například herec Martin Dejdar, komik Josef Alois Náhlovský nebo zpěvačka Bára Basiková. V poslední době ale také i zlínští extraligoví hokejisté.
Aktivity Korunky se za ta léta už hodně rozvinuly, že?
Každý rok se někam posunujeme. Rok 2014 byl zatím asi takový nejzásadnější. Oproti dobám, kdy se jednalo o dvě tři akce za rok, už se něco koná každý měsíc. Už máme i dárce, kteří pravidelně každý měsíc posílají peníze na účet Korunky. Díky tomu se dá častěji vyhovět žádostem o pomoc konkrétním dětem.
Kolik těch žádostí, které Vám lidé mohou zasílat, je?
Každý týden přijdou určitě 2 až 3. Jde také o to, jak moc je nás vidět. Když vyjde rozhovor nebo je akce s mediální podporou, přichází žádostí více. Máme také děti a rodiny, kterým pomáháme dlouhodobě.
Hodně teď spolupracujete se sportovci…
Ve Zlínském kraji je silný hokej a Korunka se proto jako největší organizace, která v regionu pomáhá konkrétním rodinám, spojila ve své činnosti s hokejisty. No a pak nás oslovilo fotbalové Slovácko. Ta pomoc ale není vždy jen o penězích! Sportovci nám mohou umožnit třeba dát dětem zážitek. Kluk na vozíku, kterému se líbí fotbal, může vidět na živo třeba utkání se Spartou a dostat se za fotbalisty až do kabiny. Před zápasem ho vynesli na vozíčku na hrací plochu. Když rodina všechny peníze dá do léčby dítěte, chybí třeba právě prostředky na zážitky, které ho povzbudí.
Necítíte mezeru v pomoci státu těmto lidem?
Je pravda, že to trochu suplujeme. Ale vždycky jsem byla vychovávána tak, že když člověk něco má, měl by se umět podělit. Naši společnost vybudoval otec a když se začalo více dařit, měla jsem potřebu někomu pomáhat. Hodně financí dáváme samozřejmě my. Když na projektu pochybělo, kdo to doplatil? Tatínek, že… Kolikrát ale šlo o tak silné příběhy, že člověk prostě musel chtít pomoci i někomu dalšímu, na koho třeba ta dobročinná akce nevydělala. Tak se to dalo z peněz firmy…
Situace v lázeňství se zlepšila a i celá ekonomika jde z krize. Poznáte to na darech lidí?
Spíš je to spojené s jednotlivými akcemi, nebo hodně lidé dávají před Vánocemi. Ale je skvělé, že jsou i takoví, kdo nás třeba osloví sami. Teď se v jedné firmě lidé složili a vybrali několik tisíc a řekli, že by to chtěli někomu dát. Tak jsme je seznámili s chlapečkem, co má velké zdravotní potíže a je na vozíku a dýchacím přístroji. On je ale fakt super a každý si ho zamiluje. A už se domluvili, že až zase něco vyberou, zase ho podpoří. Když jsme organizovali humanitární pomoc před dvěma lety v souvislosti se záplavami, zajistili jsme dva kamiony, co tam jely plné potřebných věcí. Zajímavé je, že kolikrát dávají hodně lidé na vesnici, často chudší lidé. Nebo stařenka dá úplně nový hrnec, co dostala, a řekne: „Já už ho stejně neužiju!”
Spolupráce Korunky se rozvinula také s vyhlášeným zlínským filmovým festivalem…
To je taková čest, že jsme se mohli přidat. Lidé se tam setkávají, je to prestiž. Letos bude opět na konci festivalu Den s Korunkou. Opět budou dílničky, kde budou moci děti něco vyrábět a tak. A samozřejmě tam mohou lidé přispět.
Kde berete sílu na práci pro Korunku?
Spousta lidí ani neví, že kromě toho normálně pracuji. Myslí si, že dělám jen v Korunce. Tu ale děláme spíše po nocích, ve volnu. Věnujeme se tomu v podstatě tři. Člověk často zapíná počítač, až děti usnou a dodělává teprve věci pro Korunku – starost o facebook, internetové stránky, dotahování akcí. To nepočítám ty velké akce jako květnovou módní přehlídku, na které se taková ta intenzivní práce dělá nejméně tři měsíce dopředu. Musí se to dělat s nadšením. Já jsem člověk, který spíše dokáže s něčím zajímavým přijít, ale dotáhnout to také papírově do konce, na to moc nejsem. V tom mi pomáhá hodně Michaela Mitáčková a moje kolegyně Dagmar Hlaváčková. Každé peníze, které předáme, jsou třeba spojené s darovací smlouvou. To si leckdo ani neuvědomí, co všechno je s tím spjato.
To je určitě spousta práce….
Někdy si člověk říká, že už je toho hodně a jestli toho nenechat. Když ale umožníte zaplatit třeba naslouchadlo pro dítě a jeho maminka vám štěstím pláče do telefonu a říká, že to je nejkrásnější zpráva, co slyšela, je to úžasný pocit a hned vás tyto myšlenky přejdou. Myslím, že už bychom jako Korunka spoustě lidí chyběli. Kolikrát zásadně ovlivníme tu rodinu. Oni dostanou třeba speciální kočárek pro postiženého potomka a ten vyjde na 80 tisíc. Pojišťovna dá jen půlku a oni na to prostě nemají. Třeba maminka se stará o to dítě, tatínek dělník, mají další děti. Zažila jsem, že rodina nemohla dát dohromady ani 5000.
Kolik peněz se daří získat a takto rozdat potřebným?
Vloni jsme rozdělili skoro milion. To na organizaci, která to dělá v podstatě na koleně, je myslím celkem dost. Třeba za rok 2013 jsme pomohli 70 rodinám, za loňsko, které teprve účetně uzavíráme to bude obdobný počet. Třeba letos v lednu jsme už pro děti nakupovali dvě naslouchadla v hodnotě skoro 50 tisíc. To dítě, když se k té pomůcce dostane, se začne najednou strašně rozvíjet, tím, že může plně vnímat. Jak moc naslouchadla pomáhají v rozvoji dětí, nám vysvětlili specializovaní lékaři.
Jak se pomoc od Korunky v průběhu let vyvíjela?
První peníze v roce 2003 šly do Kapky naděje a pak jsem si říkala, sto tisíc jsme dali do organizace, která to pak rozdělí někde v Praze. Od dalšího roku jsme dávali do nemocnic na dětské oddělení a tak. Má sestra, která je pediatr, mi pak ale říká: „Proč to nedáš konkrétním dětem?” Tak prvním byl chlapec, který měl nemoc motýlích křídel, kdy je člověk strašně zranitelný. Díky kampani jsme jednak dokázali, že pojišťovna začala proplácet speciální náplasti, které tito pacienti potřebují a na kontě vyhlášené sbírky se nasbíralo za dva měsíce několik set tisíc.
Ty příběhy jsou někdy hodně silné, že?
Asi nejosobnější je to u těch dětí, které jsme podporovali v našich začátcích. Mám tu i jejich fotky (ukazuje na stěnu v kanceláři). Třeba tohle je Románek Polách, který měl od narození cystickou fibrózu a bohužel ale před třemi lety zemřel. Snažili jsme se mu co nejlépe pomoci, také když byl po transplantacích, a aby mohl být třeba i co nejblíže rodině, když už se potom vědělo, že umírá. K těm prvním dětem jsem samozřejmě měla hodně blízko a přátelili jsme se i s rodinami. Bylo to ale natolik silné, že se z toho člověk doteď neotřepal a tak jsem si řekla, že se s těmi dalšími rodinami už nelze příliš stýkat.
Ale u toho předání prostředků se s nimi vidíte, ne?
Ano. Ale předáme jim peníze, vyfotíme se s nimi, ale tím to musí končit. A ty fotky také neděláme, abych se já někde ukazovala, ale aby se vědělo, že se někomu ty získané prostředky opravdu předávají a že je to transparentní. Také proto nás tolik lidí podporuje.
Uvědomuje si člověk více hodnotu zdraví, když pomáhá hendikepovaným?
O to víc si člověk váží zdraví i dalších hodnot a i když člověku třeba přejete hodně zdraví, říkáte si, že to je opravdu nejvíc. Nebere to jen jako klišé. Život je krátký, když máte zdraví a přátele a uvědomíte si cenu těchto věcí, neřešíte malichernosti.
Teď se rozvířila nevole vůči slovům hlavy státu na téma začleňování hendikepovaných a vůbec k postojům prezidenta vůči lidem se zdravotním postižením. Co vy na to?
Třeba i ty lidi, co o postižené děti pečují, to muselo hodně seknout. I kdyby si prezident cokoliv takového myslel, neměl by to veřejně říkat. Pro mě jako autorita tím opravdu skončil.
Já hluboce smekám před všemi, kdo se s handicapem dokážou poprat, stejně jako před rodiči, kteří mají postižené dítě doma a starají se o něj skoro bez přestání. Když mi děkují za pomoc Korunky, říkám jim: „Já jsem jen využila své schopnosti sehnat peníze, obdivovat se má hlavně to vaše úsilí.”
Jak relaxujete, když je čas?
No přiznám se, že jako mnoho žen ráda nakupuji, zajímá mě móda… Volný čas nejradši trávím s dětmi. Nebo s přáteli někde na chalupě, kam třeba jezdíme právě s lidmi co pomáhají s Korunkou. A také miluji Řím. Historie tam na člověka dýchne. Když mohu ráda tam jezdím. Nejsem věřící, ale ve Vatikánu je to jedinečné.
Vidíte často rodiny v těžké situaci, kdy se mnozí obrací k víře. Vás to k víře nepřivedlo?
Určitě ne ke klasickému kostelu, i když do toho jsem od dětství chodila. Ale stejně myslím, že když dojde na lámání chleba, na nějakou závažnou situaci, člověk se k něčemu upne a i nevěřící si ten otčenáš třeba odříká. Loni jsme byli ve Vatikánu s fotbalovou Amforou. Měla jsem tam možnost účastnit se za Korunkou. Před mší mi řekli, že kardinál Vlk v průběhu mše chce požehnat mému počínání. To byl dost silný zážitek, přímo ve Vatikánu… Moc si toho vážím.
Katolického věřícího z Vás ani tento zážitek neudělal?
Já spíše věřím v nějaké minulé životy, protože člověk někam přijde a říká si: „Tady už jsem přece byl..!” Když jsem přijela poprvé do Velkých Losin, tak to bylo neskutečné. Věděla jsem, kde jsem, kam jdu, přitom jsem tam nikdy nebyla a dodnes na mě Losiny dýchají tím, že jsem tam byla asi v nějakém předchozím životě.
Losiny jsou také lázně, které patří k Vaší firmě. Ta působí hned v několika lázeňských lokalitách. Které z lázní máte nejraději?
Asi právě Losiny. Je to i tím, že Luhačovice jsou pro mě místo mé práce. Kraj u Losin je také pěkný, a milí lidé, jako tady v Luhačovicích. Také jsem tam potkala paní hraběnku Karlu Mornstein-Zierotin ze zámku Bludov. Když jsme se setkali, hned jsme se spřátelili a velmi si toho přátelství cením. Jako existuje láska na první pohled, tohle bylo přátelství na první pohled. Skvěle si rozumíme.
Od kdy jste Vy sama vlastně v rodinném podniku aktivní?
Od patnácti. To bylo po revoluci, tatínek začal podnikat, pronajal si hotel Zálesí. No a já jsem tam tehdy pomáhala umývat nádobí, uklízet pokoje, úplně od začátku. Až po nějaké době se k nám přidal bratr, který byl obchodní rada a žil několik let v Singapuru. Práce ve firmě, která se postupně rozvinula, mě baví. Chtěla jsem ale také udělat něco sama. I to vedlo k založení Korunky. Abych nebyla jen dítětem úspěšného podnikatele, ale i sama něco dokázala.
Když jste s prvními akcemi s Korunkou začínala, byla to tréma?
Ne, já jsem znamením beran a jdu do všeho bezhlavě. Ale maminka z toho nespala. Uspořádat takovou akci stojí hodně peněz. Ty se nemusely ani vrátit. Osobnosti, které jsem tehdy ještě tolik neznala, mohly odmítnout. Další ročníky už to šlo samozřejmě snáze. Každopádně v posledních letech nám s akcemi velmi pomáhají sociální sítě, facebook. Dobrá věc se dá díky nim skvěle zviditelnit. S facebookem pomáhá někdy i starší dcera. U svých dětí navíc vidím díky tomu, že je beru na akce Korunky skvělý vztah třeba k dětem na vozíku. Vůbec jejich handicap neřeší, baví se s nimi jako s kýmkoliv jiným.
Korunka nabízí na akcích i ve spřátelených obchodech panenky, které si lidé mohou zakoupit a díky tomu přispět. Kolik se jich už prodalo?
To vám teď přesně neřeknu, ale spousta. Skvělé je třeba, jak přispívají lidé na Vánočním jarmarku tady v Luhačovicích, jen tam se vybralo několik desítek tisíc. Tu panenku bychom chtěli také přenést do nového loga, které máme pro Korunku v plánu.
A další plány? Kde třeba vidíte Korunku za 10 let?
Já bych si přála aby Korunku všichni znali, protože čím více nás bude vidět, tím více bude peněz na pomoc. Aby lidé, když uvidí třeba tu panenku hned řekli: „To je ta organizace, co pomáhá rodinám…”
A co chystáte v nejbližší době?
25. února se koná akce s darováním krve ve zlínské Baťově nemocnici, možná na ni vypravíme i autobus pro dárce z Luhačovic. Patronkou akce je Bára Basiková. Rádi bychom také, aby se v rámci toho co nejvíce lidí zapsalo i do registru dárců kostní dřeně. Momentálně hledáme dárce pro dvaadvacetiletého Tomáše Nadě z Kroměříže, který trpí leukémií. Nejen info k této akci, ale i další aktuální věci mohou lidé najít třeba na našem webu www.korunkaluhacovice.cz. No a už se připravuje další ročník jednoho ze stěžejních projektů – dobročinná módní přehlídka, která bude 22. května v Elektře. A s ní spojený víkendový tenisový turnaj osobností. Už se moc těším na další setkání se všemi, kdo nás podporují.
Veronika Záhorská
Ředitelka lázeňských hotelů Miramare Luhačovice
Od roku 2002 se věnuje i dobročinnosti, založila proto sdružení Korunka Luhačovice.
Má dvě dcery ve věku 5 a 17 let.
Žije s rodinou v Luhačovicích.
